Můj koníček Iwánek 2. díl

Zdravím u dalšího #throwbackthursday.
Bez dlouhého úvodu a zdržování, byl tu rok 2012. 
Dostala jsem k narozeninám drezurní sedlo. Bylo to plastové Daslo a jediná jeho přednost byla, že bylo lehké. Jinak se v něm nedalo sedět. Pro Iwana jsme ho ještě jakž takž upravili výměnou komory, ale pak sedělo jakoby do kopce.Jestli jste si doteď z těch fotek nevšimli, měla jsem tendenci jezdit v záklonu. Sedlo, které bylo zakloněné mi moc nepřidalo... ale do léta jsme na něm vesele jezdili. 
Má kamarádka Kačka si pořídila foťák, takže i tento rok mám velmi bohatě zdokumentovaný. To bude dlouhý článek...
Nejen na rodinné vyjížďky s námi na Iwanovi začal jezdit táta.
Táta na Iwánkovi, já na haflingerce Lindě, která byla super osobnost a jsem ráda, že jsem měla tu čest, a hlava Larcona, který byl stejný srdcař jako Iwánek a mamka je do něj zamilovaná do teď.
Mamka začala brát pravidelně ke koním brášku.
Tohohle chlapečka Palečka si zapamatujte. Při příštím objevení si vůbec nebude podobný.
Brášku ježdění pustilo s prvním pádem.
Já jsem si víc a víc začala s Iwánkem 'hrát' ze země.
Naučila jsem se pár protahovacích cviků, Iwana pár cirkusových kousků a to byla celá naše 'přirozená komunikace'
Domča přesedlala na jiného, ne tak zkušeného koníka a zvedání Iwánkovy morálky bylo na mamce a našem novém trenérovi Lukášovi.
Pod jeho vedením jsme mamka i já začaly skákat (Se mnou teda začala skákání Kristýna, ale já nebyla dost odhodlaná, takže jsme s Iwanem pobourali pár křížků... ale i na trénincích s ní jsme nakonec skákali normálně...)
Stále jsme se primárně věnovali drezuře
Jestli mé zlozvyky nebyly doposud jasné, tak tady jsou (skoro) všechny. Zakloněná, s 'křidýlkama' (lokty od těla), kolenama od koně (většinu času ještě s patou až na dečce, to tady nemám...) a rtem vcucnutým do pusy. To dělám od začátku, co jezdím, koukněte na fotku na poníkovi z Dětského ranče...
Vyjeli jsme na hobby závody do Lhoty. Bohužel bez trenérky, ale prý jsme to zvládli obstojně. 
Na konci školního roku jsem si zlomila prst. Ne, že by mě to nějak zastavilo v ježdění...
V létě jsme se zúčastnily dovolené s koňmi v Klokočově. Mamka si půjčila místní kobylu a já jezdila celou dobu na Iwánkovi. Z dovolené jsem si odnesla další pád (v té době asi pátý, přestala jsem to brzo počítat...) a Iwan touhu na každé louce běžet jako zběsilý a závodit. Od té doby jsem s kamarádkami nemohla jezdit ven ani náhodou...
V létě jsme se zúčastnili drezurních závodů v Equicentru. Bez toho, abych měla pořádně natrénováno (alespoň zpětně z toho mám takový pocit, možná to nebyl takový děs) jsme jeli úlohu na úrovni L. Taky jsem to ten den dostala a neodhadla nutnou výbavu s sebou, bílé rajtky, strašný stres, co si budem. V půlce jedné úlohy jsem vykopla třmen, abych mohla Iwana pobízet skoro na zadku. První důvod, proč jsem přestala závodit. Prostě moc velký tlak a stres.
Na domácí drezury jsem ale snížila laťku a alespoň jsem získala stužku.
Z nouze mi mamka povolila začít jezdit sama. Na jízdárnu jsem mohla už dřív bez dozoru, ale nikdy jsem z toho nic neměla, venku mě to bavilo víc, ale ve stáji nebyl nikdo, kdo by jezdil ve stejnou dobu jako já... a Iwánek vyjížďky potřeboval. Zpětně vidím, že to byl velmi odvážný krok. Osobně bych 13 letou holku nenechala jet samotnou ven ani kdyby byla ze zlata. Omlouvám se, jestli se dotknu nějakého teenagera, já jsem si tehdy taky připadala strašně dospělá a rozumná... Mamka měla dobré pravidlo, buď sama, nebo s dospělým, nikdy ne s jinou puberťačkou. To možná mě i Iwanovi zachránilo zdraví. Navíc já jsem trochu pedant, když se určí pravidlo, tak se dodržuje a nejede přes něj vlak. A taky jsem se bála, takže jsem většinu vyjížděk jela krokem, i když jsem nemusela. A vždy v přilbě a vestě. Nebyla jsem blbá. A nejdůležitější faktor, Iwan. Ten kůň měl víc rozumu než já. Věřil mi, ale jen natolik, kolik danou cestu znal a já ho nenutila vlézt do posekaných větví, bažiny, nebo na cestičku, kde byli divočáci. Nikdy nezačal panikařit, vždy mi v klidu vysvětlil, že to prostě nepůjde a pak mě bezpečně dovezl domů. Slovy jedné trenérky: jednou ho nechám pozlatit.
Začali  jsme více skákat, do podzimu jsme natrénovali na parkury, které se jely u nás na stáji.
Trénink
A opravdu náhodou, na mojí oblíbené fotce z oněch závodů jsou ty stejné klády :o
No a to už se blížil konec roku 2012 a s ním se blíží i konec tohoto dílu, věřím, že do fotek i vyprávění dost výživného... Mimo sezónu jsme spíš jezdili ven, na jízdárnu jsem nechtěla bez trenéra a zima moc nepřeje focení, takže nemám ani nějaké vodítka, podle kterých bych mohla vyprávět dál... ale těšte se na příště, rok 2013 bude jako na kolotoči :D

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč jsem neuspěla

Obrázek
Zdravím u dalšího dílu ze seriálu: jdu na třetí vysokou školu. Dnešní téma bylo jedno z prvních, které jsem si napsala do seznamu, když jsem zakládala blog. Protože věřím, že když budu mít někde písemně všechny své chyby, bude menší pravděpodobnost, že je budu opakovat. Hlavní motivace pro tento článek byl můj nejlepší kamarád, který mi při jednom našem nedávném rozhovoru sdělil, že si myslí, že kdybych zůstala v Brně a znovu se přihlásila na veterinu, napodruhé bych to dala. Můj pohled je, že prvák s velkou pravděpodobností ano. Ale u tak těžké školy, jako je veterina, musí člověk mít motivaci. Svou vnitřní. Ale pojďme to tentokrát udělat přehledně: Proč jsem nezvládla veterinu (v bodech): Chyběla mi vnitřní motivace. Nemůžu si pomoct, musím k tomu dát komentář. Vnitřní motivace je to, že si opravdu vnitřně přejete tu školu vystudovat, získat znalosti a dovednosti a uplatnit je v praxi. Ne rodiče, ne spolužáci, ani „něco přece vystudovat musím“ nebo „už to musím dodělat, kd...
Další informace

Turistou ve vlastním městě 1. díl

Obrázek
Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí... Zdravím, dnes budu pokračovat v opěvování mého rodného města. Přijeli nám totiž na návštěvu kamarádi z Jihu a tak jsme je protáhli po zajímavostech. Nejsem umělecký typ a neumím fotit. Takže pokud nejde o kočky a koně, nějak moc se k foťáku nemám a tak ani nemám moc vlastních zážitků zdokumentovaných... ani teď tedy nepředvedu vlastní fotky. Bylo by jednoduché udělat středoškolský referát o zajímavostech v Ostravě, plácnout sem pár oficiálních fotek a hotovo. Mým cílem ale je zprostředkovat své zážitky a zkušenosti. Proto je v nadpise 1. díl. Nečekejte, že další bude brzy, zase až s nějakou cizokrajnou návštěvou 😉 A taky ale nečekejte nějaká skrytá kouzla. Tentokrát jsme vyloženě šli po turistických cílech. Dolní oblast Vítkovic - Malý svět techniky U6 https://www.dolnivitkovice.cz/maly-svet-techniky-u6/galerie/#pid=2 Kdybych šla sama, trvalo by mi to mnohem déle a dětinsky bych zhltla celý příběh s Julesem Vernem. Taky bych si ...
Další informace

Jak to vlastně bylo s mým studiem

Obrázek
Zdravím! Jak už jsem tady párkrát zmínila, moje cesta k vysokoškolskému vzdělání a titulu není úplně přímá a jednoznačná. Rozhodla jsem se sepsat, co mě kam vedlo a proč jsem dělala jednotlivá rozhodnutí... Od malička jsem tvrdila, že budu veterinářkou. Skoro jsem neměla ani období „princezna“ - asi do čtyř let jsem chtěla být malířka, pak jsem přestala chodit do výtvarky, chvíli jsem chtěla být víla a pak se nějak chytla těch zvířat... asi to bylo v době, kdy mě mamka začala brát častěji ke koním... nevím. Každopádně jsem vždy chtěla být veterinářkou, vesele jsem všem odkývávala, že mi nevadí, že budu strkat ruku krávě do zadku, hltala jsem povídky pana doktora Jamese Herriota a vůbec si nepřipouštěla, že to je realita. Prostě jsem vždycky chtěla být veterinářka, ale nikdy jsem si pořádně nepředstavila, co to obnáší. Ale zjistila jsem si něco málo (hodně málo) o škole, že mi hodně pomůže, když budu mít na gymplu pěkný průměr a šprtala jsem a šprtala... až jsem se na mou „vysněnou...
Další informace