Zdravím!
Velkou roli v mém životě vždy hrála zvířata. Kvůli nim jsem směřovala na veterinu, kolem nich se točí můj volný čas, díky nim se udržuji v psychické rovnováze a pohodě.
Dnes vám povyprávím, jak jsem se dostala k mému největšímu koníčku, koním :D
Jezdila jsem ještě před tím, než jsem se narodila. Ke koním mě totiž přivedla mamka, která jim věnovala svůj volný čas taky od malička. Nejsme však žádná koňácká rodina, mamka nikdy neměla vlastního koně a byla ráda, když ji nechali někde jezdit pravidelně a čas od času jí někdo řekl, co na tom koni dělá dobře a co ne...
Co se mých vlastních jezdeckých zkušeností týče, asi v sedmi letech jsem začala s mamkou docházet na Dětský ranč do Hlučína. Na rozdíl od ostatních (nerozmazlených) holčiček, které tam chodily do kroužku a postupně všechny musely cvičit voltiž (alespoň tak mi to rodiče vysvětlili), jsem měla výhodu v mojí mamce, která sice nebyla profi trenérka, ale měla mezi stájnicemi kamarádku, která nám párkrát do měsíce půjčila nějakého provozáka na lonžování. Kolem koní jsem tím pádem nemusela nic dělat, nemám zkušenosti s tím, že se jezdí za kydání stáje, že se musí víc makat a možná za odměnu můžu 10 minut chodit do kola. Všechny zlozvyky mě učila a odnaučovala mamka. Všechno se mnou dělala mamka. Samostatnost nulová žádná.
Tím nechci říct, že by to nebylo pro mě skvělé. Byla jsem nejspokojenější dítě. Naši mi vždycky všechno naservírovali na zlatém podnose, takže jsem to brala jako standart a užívala si dětství až do pozdní puberty... Ale o tom jindy.
K Dětskému ranči už snad jenom to, že kromě prvních jízd jsem tam poprvé i z koně spadla.
 |
| Myslím, že se jmenovala Kleopatra a myslím, že je to ta, ze které jsem spadla. Ale je to už dávno... |
Pak mamka v Hlučíně objevila další stáj a skvělou trenérku Moniku. Nejlepší tam ale byla Keňa. Nejklidnější, nejpohodovější a nejspolehlivější kobyla, kterou jsem poznala. Zamilovala jsem se do ní. S pomocí Moniky jsem si upevnila a srovnala základy, které mě mamka naučila, naučila jsem se klusat a udržet ve cvalu. Jela jsem tam taky poprvé na vyjížďku. Navíc Monča umožnila ježdění i mamce. Bohužel ale Keňa už měla své roky a tak na ní chtěli nechat jezdit už jenom jednu holčičku. A mamka hledala provozáka pro mě jinde...
 |
| Nejlepší učitelka Keňa. |
Na pár měsíců jsme zakotvily v Rychvaldu. Opět, ne že bych šla do nějakých skupinových lekcí, hezky individuálky. Akorát na tom nejhorším provozákovi všech dob. Nechtělo to ani klusat. Z tréninků tam si nepamatuju nic. Pořád jsem navíc trénovala způsobem: přijdu k nachystanému koni, půl hodiny na něm blemckám, mamka za to zaplatí strašné prachy a odcházíme, aniž bych se starala...
 |
Junker, nebo tak nějak? Líné zvíře, ale taky bůhví, kolik dětí denně musel nechat do něj kopat...
|
Naskytla se možnost vrátit se zpět do Hlučína. Dostali jsme možnost polovičního pronájmu. Shahira, napůl shagya araba a napůl ČT. Hodný ve stáji, na jízdárně, ale venku se lekal každého fleku na zemi. Situace ve stáji tam se trochu změnila, trénovala mě Petra, o které nemůžu říct, že by byla dobrá trenérka. Díky za zlozvyky, to, že jsem většinu tréninku byla na jízdárně sama (bylo mi 10, to není dobrá vizitka) a to, že jsme byli nakonec ze stáje vyhozeni i s koněm. Samozřejmě to bylo trochu složitější, ale mě bylo 10, takže jsem z toho moc nechápala...
 |
| Shaha 💓 |
Slečna, která Shahu koupila ho přestěhovala na Rozvodí a my zůstali v polovičním pronájmu. Další rok jsem se učila zase jen pod vedením mamky, ale měla jsem z toho radost, otrkala jsem se a osmělila, odnaučila se používat bič a začala bát cválat (to tak jednou mamka domluvila trenéra, aby mě to naučil...)
 |
| Zima Shahounkovi slušela |
 |
| I brzké jaro |
 |
| Nebyl to mazlikůň, ale jednou měl slabou chvilku... |
Abychom mohly jet na vyjížďku společně, mamka mi půjčila Adalina. Ten byl zlatý, zlatý, zlatý. Myslím, že si ho moje 10 leté já vážilo víc, než Shahounka, právě proto, že byl mazlící...
 |
Jo, a Adalin neměl oko. Jen tak, pro info...
|
No, a pak přišel duben 2010. Mamka se rozhodla, že chce vlastního koně. Staršího, spolehlivého, na kterém bych se mohla učit, a chtěla tmavého - vraníka, hnědáka, rozhodně ne nic rezavého.
 |
| Dovolte, abych vám představila Iwana. |
A tak si mamka koupila tříletého, nezkušeného rezavého Iwana, který byl ale zdravý, hodný a... ne mazel. K mému velkému zklamání.
 |
| Zklamání, že se nechce mazlit... |
Ale Iwánkovi, a naší společné cestě budu věnovat určitě další celý příspěvek. Nebo spíš příspěvky, protože jsme letos oslavili kulaté výročí. Zpět k mojí koňocestě.
Mezitím, co se Iwan učil chápat, že i když na něm nesedí chlap, ježdění funguje stejně, že i když to lechtá, při čištění se klidně stojí
a podobné nezbytnosti, abych se kolem něj mohla bezpečně pohybovat, jsem já ještě nějakou dobu jezdila na Shahovi.
 |
Za mnou kamarádka na Adalinkovi.
|
 |
| Tyhle kavalety způsobily můj asi druhý pád z koně. Shaha o ně totiž zakopl (protože jsem neuměla udržet tempo) a já se nedržela, takže jsem se mu skutálela přes plec pod nohy. |
A párkrát jsem měla tu obrovskou čest, že mi na vyjížďku byla propůjčena úžasná a nezapomenutelná Keňa.
A pak už jen a jen Iwan. Myslím, že tahle má cesta se dost podepsala na mých jezdeckých schopnostech a dovednostech.
To, že jsem většinu dětství měla soukromé lekce, což jsem brala za výhodu, totiž byla výhoda jen pro to že jsem spadla opravdu snad jenom dvakrát. Což i dokazuje, že jsem nikdy nejela na žádném koni, který by byl opravdu učitel. Všichni byli provozáci, ale nikdo mě nevyškolil. Do Iwana mě žádný kůň nemotivoval, nehecoval, nenutil posunout se. A s Iwanem tahle motivace zmizela tak rychle, jako se objevila, totiž když jsem se přestala bát skákat.
S klidnou duší můžu říct, že jsem nikdy nejela na žádném nevychovaném koni. Teď o sobě říkám, že neumím jezdit na koni, já umím jezdit na Iwanovi. Prostě pořídit dítěti v 11 letech vlastního koně je přehnaně brzo. Iwana si vážím, miluju ho a nikdy bych ho nevyměnila. Ale měla jsem jezdit víc různých koní, abych se stala lepší jezdkyní. Hlavně, když jsem byla trochu starší a už si z těch tréninků něco pamatovala...
Výhody toho, že jsem měla vlastního koně už od 11 let rozeberu právě ve článku o Iwánkovi.
Komentáře
Okomentovat