Proč jsem neuspěla

Zdravím u dalšího dílu ze seriálu: jdu na třetí vysokou školu.
Dnešní téma bylo jedno z prvních, které jsem si napsala do seznamu, když jsem zakládala blog. Protože věřím, že když budu mít někde písemně všechny své chyby, bude menší pravděpodobnost, že je budu opakovat.

Hlavní motivace pro tento článek byl můj nejlepší kamarád, který mi při jednom našem nedávném rozhovoru sdělil, že si myslí, že kdybych zůstala v Brně a znovu se přihlásila na veterinu, napodruhé bych to dala.
Můj pohled je, že prvák s velkou pravděpodobností ano. Ale u tak těžké školy, jako je veterina, musí člověk mít motivaci. Svou vnitřní.
Ale pojďme to tentokrát udělat přehledně:

Proč jsem nezvládla veterinu (v bodech):

1. Chyběla mi vnitřní motivace.
   Nemůžu si pomoct, musím k tomu dát komentář. Vnitřní motivace je to, že si opravdu vnitřně přejete tu školu vystudovat, získat znalosti a dovednosti a uplatnit je v praxi. Ne rodiče, ne spolužáci, ani „něco přece vystudovat musím“ nebo „už to musím dodělat, když jsem se sem dostala“. Já jsem měla chvílema takové záchvěvy, ale pak se mi zase udělalo zle v pitevně a bylo jasné, že to není cesta...
2. Nedala jsem tomu všechno
   jak jsem psala v příspěvku o tom, jak to s tou mojí výškou je, dělala jsem spooustu různých a jiných dalších činností, než abych se věnovala VŠ. Takže pro příště:
   > Nechodit na brigádu. Určitě ne v prvním semestru kterékoli školy a u veteriny jako takové je to asi na pováženou během celého studia.
   > Nejezdit na dovolené. A proboha hlavně si nic nerezervovat půl roku dopředu s tím, že to bude odměna za zkouškové nebo motivace pro zvládnutí zkoušek v předtermínu. Psychicky jsem se zdrbala, zkoušky nedala a během dovolené měla noční můry s histologickými preparáty a krátkými svaly prstů.
   > Nehledat výmluvy a důvody, proč ještě teď můžu mít pauzu a začnu se učit „až pak“. Ztrácíš čas a nepomáháš si.
3. Neposlechla jsem tatínka
   Obecně všichni dospělí, kteří mají s vysokou školou zkušenosti se vám je budou snažit předat. I když mě to strašně otravovalo, protože jsem měla vlastní hlavu, řidičák a umím přece zapnout google, když něco budu chtít vědět...
   > Měla jsem se ptát. Všech, o kom vím, že to studovali, studují, nebo mají něco společného s oborem. Třeba by i poskytli nějaké staré učebnice nebo protokoly...
   > Měla jsem alespoň vyzkoušet ubytování na koleji nebo ve studentském bytě (s někým, kdo studuje stejný nebo podobný obor, pajdáci nebo děti fildy budou medika spíše vytáčet...). S někým, kdo by mě motivoval. Sestěhování se s přítelem zní strašně romanticky, ale táta měl dobrou poznámku, o které jsem si myslela, že přehání: „chceš studovat, nebo budovat rodinu?“ Vztahy nejsou sranda a potřebují čas, energii a úsilí, zrovna jako škola. A spojit takové dvě velké věci dokupy, to není vůbec lehké.
4. Nehýbala jsem se a jedla jsem špatně.
   Přihlásila jsem se na tělocvik, na který jsem nechodila. Místo pauzy na desetiminutovou procházku jsem si dělala hodinové pauzy napasení se na krabici se sladkostma u sledování videí na youtube. Samozřejmě na téma „jak se lépe učit“ nebo „jak přestat prokrastinovat“. V lidském těle všechno se vším souvisí a když nebudou pracovat svaly, nebude pracovat ani mozek. Navíc na stání tři hodiny v kuse v pitevně člověk potřebuje nějakou fyzičku...
5. Učila jsem se neefektivně .
   Ano, z dlouhodobého hlediska jsou flashcards strašně super věc, ale když nad nimi strávíte víc času, než vám pak trvá se danou látku naučit, není to nejvhodnější řešení. Ne, přepisování učebnice slovo od slova mi opravdu ty informace do hlavy nenacpe. Má smysl tvořit celý protokol, z jehož obsahu nebudu už nikdy nic potřebovat znát, úplně sama, nebo bude lepší spolknout ego, přepsat jméno a odevzdat ten, co mi nabídl někdo z vyššího ročníku?
6. Nepožádala jsem o pomoc.
   Ať už to bylo se získáváním materiálů, samotným učením nebo psychickou pohodou, dneska vím, že není ostuda přiznat, že něco nezvládám a požádat o pomoc. Zeptat se. Jsem si skoro jistá, že kdybych o tom, jak jsem se cítila, začala mluvit dřív, než v souvislosti s odchodem ze školy, našla bych pomoc a třeba i motivaci pro to nevzdat to. Stejně tak kdybych si nehrála na superhrdinku a sólistku a zeptala se spolužáků, jestli mají zápisky z přednášky, u které jsem usnula, nebo od koho mají vypracované otázky k té a té zkoušce, nebyla bych tak brutálně pozadu celý druhý semestr...

Určitě bych přišla na další, drobnější chyby a přešlapy. Ale chtěla jsem tak nějak shrnout to hlavní. Když to po sobě čtu, bohužel si uvědomuju, že spoustu stejných chyb dělám i teď, když jsem doma a učím se na přijímačky... hlavně ty svačinky nad youtubem, ty se těžko odbourávají...