Oblíbenci říjen 2021

Měla bych číst literaturu a psát eseje, ale psaní blogu mě baví víc a oblíbenci jsou taková rychlovka, tak jsem si dovolila takto prokrastinovat 😀

Podcast


Studio N

Můj nejoblíbenější zpravodajský podcast je Vinohradská 12 od Českého Rozhlasu. Ale je to naprosto vážný a „nudný“ a hlavně profláknutý podcast (Podcast roku 2020 a vysoké hodnocení v cenách Křišťálová lupa 2020, jestli se nepletu...), takže jsem se rozhodla zase pro něco „svěžejšího“. Zpravodajský podvast Deníku N je trochu uvolněnější, občas trochu na hraně objektivnosti a má na závěr přidrzlé poznámky. Ale také vysoce hodnocený právě v Křišťálové lupě. Mně se líbí hlavně jako jiný úhel pohledu na společenská témata oproti Vinohradské 12, ať už názory na konkrétní témata, nebo výběrem tématu, které se v daný den (oba podcasty vycházejí každý pracovní den) podrobně rozebírá.

Aplikace



Calm

Už dříve jsem koketovala s meditací. Kdo by nechtěl zlepšení paměti, pozornosti, spánku, vyrovnání emocí, jak všichni od meditace slibují. No jo, ale jak na to? Jako na všechno v dnešní době, i na meditaci existuje aplikace. Vyzkoušela jsem jich hned několik, ale nikdy jsem nevydržela dostatečně dlouho, abych se mohla rozhodnout, že se mi aplikace líbí a že má na mě meditace nějaký účinek. Změna prostředí a nabourání mých zajetých rutin bylo ideální příležitost, jak do mého dne meditaci zařadit. A díky aplikaci Calm se mi to povedlo. Myslím, že v tomto ohledu je řízená meditace ohromně individuální a každý si musí najít tu svou aplikaci  a toho svého vypravěče, který mu vyhovuje a který ho bude motivovat, aby se k meditaci vracel.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč jsem neuspěla

Obrázek
Zdravím u dalšího dílu ze seriálu: jdu na třetí vysokou školu. Dnešní téma bylo jedno z prvních, které jsem si napsala do seznamu, když jsem zakládala blog. Protože věřím, že když budu mít někde písemně všechny své chyby, bude menší pravděpodobnost, že je budu opakovat. Hlavní motivace pro tento článek byl můj nejlepší kamarád, který mi při jednom našem nedávném rozhovoru sdělil, že si myslí, že kdybych zůstala v Brně a znovu se přihlásila na veterinu, napodruhé bych to dala. Můj pohled je, že prvák s velkou pravděpodobností ano. Ale u tak těžké školy, jako je veterina, musí člověk mít motivaci. Svou vnitřní. Ale pojďme to tentokrát udělat přehledně: Proč jsem nezvládla veterinu (v bodech): Chyběla mi vnitřní motivace. Nemůžu si pomoct, musím k tomu dát komentář. Vnitřní motivace je to, že si opravdu vnitřně přejete tu školu vystudovat, získat znalosti a dovednosti a uplatnit je v praxi. Ne rodiče, ne spolužáci, ani „něco přece vystudovat musím“ nebo „už to musím dodělat, kd...
Další informace

Turistou ve vlastním městě 1. díl

Obrázek
Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí... Zdravím, dnes budu pokračovat v opěvování mého rodného města. Přijeli nám totiž na návštěvu kamarádi z Jihu a tak jsme je protáhli po zajímavostech. Nejsem umělecký typ a neumím fotit. Takže pokud nejde o kočky a koně, nějak moc se k foťáku nemám a tak ani nemám moc vlastních zážitků zdokumentovaných... ani teď tedy nepředvedu vlastní fotky. Bylo by jednoduché udělat středoškolský referát o zajímavostech v Ostravě, plácnout sem pár oficiálních fotek a hotovo. Mým cílem ale je zprostředkovat své zážitky a zkušenosti. Proto je v nadpise 1. díl. Nečekejte, že další bude brzy, zase až s nějakou cizokrajnou návštěvou 😉 A taky ale nečekejte nějaká skrytá kouzla. Tentokrát jsme vyloženě šli po turistických cílech. Dolní oblast Vítkovic - Malý svět techniky U6 https://www.dolnivitkovice.cz/maly-svet-techniky-u6/galerie/#pid=2 Kdybych šla sama, trvalo by mi to mnohem déle a dětinsky bych zhltla celý příběh s Julesem Vernem. Taky bych si ...
Další informace

Jak to vlastně bylo s mým studiem

Obrázek
Zdravím! Jak už jsem tady párkrát zmínila, moje cesta k vysokoškolskému vzdělání a titulu není úplně přímá a jednoznačná. Rozhodla jsem se sepsat, co mě kam vedlo a proč jsem dělala jednotlivá rozhodnutí... Od malička jsem tvrdila, že budu veterinářkou. Skoro jsem neměla ani období „princezna“ - asi do čtyř let jsem chtěla být malířka, pak jsem přestala chodit do výtvarky, chvíli jsem chtěla být víla a pak se nějak chytla těch zvířat... asi to bylo v době, kdy mě mamka začala brát častěji ke koním... nevím. Každopádně jsem vždy chtěla být veterinářkou, vesele jsem všem odkývávala, že mi nevadí, že budu strkat ruku krávě do zadku, hltala jsem povídky pana doktora Jamese Herriota a vůbec si nepřipouštěla, že to je realita. Prostě jsem vždycky chtěla být veterinářka, ale nikdy jsem si pořádně nepředstavila, co to obnáší. Ale zjistila jsem si něco málo (hodně málo) o škole, že mi hodně pomůže, když budu mít na gymplu pěkný průměr a šprtala jsem a šprtala... až jsem se na mou „vysněnou...
Další informace