Turistou ve vlastním městě 1. díl

Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí...
Zdravím,
dnes budu pokračovat v opěvování mého rodného města. Přijeli nám totiž na návštěvu kamarádi z Jihu a tak jsme je protáhli po zajímavostech.
Nejsem umělecký typ a neumím fotit. Takže pokud nejde o kočky a koně, nějak moc se k foťáku nemám a tak ani nemám moc vlastních zážitků zdokumentovaných... ani teď tedy nepředvedu vlastní fotky.
Bylo by jednoduché udělat středoškolský referát o zajímavostech v Ostravě, plácnout sem pár oficiálních fotek a hotovo. Mým cílem ale je zprostředkovat své zážitky a zkušenosti. Proto je v nadpise 1. díl. Nečekejte, že další bude brzy, zase až s nějakou cizokrajnou návštěvou 😉
A taky ale nečekejte nějaká skrytá kouzla. Tentokrát jsme vyloženě šli po turistických cílech.

Dolní oblast Vítkovic - Malý svět techniky U6

https://www.dolnivitkovice.cz/maly-svet-techniky-u6/galerie/#pid=2
Kdybych šla sama, trvalo by mi to mnohem déle a dětinsky bych zhltla celý příběh s Julesem Vernem. Taky bych si přečetla všechny popisky a zkusila únikovou hru, kterou prostor U6 nabízí. Protože nás ale šlo více mladých dospělých lidí, Jules Verne šel stranou, popisky byly velkoryse přehlíženy a jen jsme se vlastní vynalézavostí snažili přijít na to, s čím lze posunout a co tím spustíme.
Největší úspěch měly řidičské trenažéry. To je tak někam vzít mechaniky...
Na U6 se mi nejvíc líbí právě to, že si tam každý najde něco. Teda alespoň trochu technicky orientovaný každý... Už jsem měla možnost navštívit Malý svět techniky s bráchy a mamkou a byl to pro mě trochu jiný zážitek, než tento víkend. A podle toho, jak návštěvu U6 popisovali mí spolužáci z gymplu, kdybych tuto exkurzi nebulala, zase by to pro mě bylo jiné, nové.
V U6 jsme si hráli více než 2 hodiny. Pak nám velmi vyhládlo.

Mama's bistro

A hladoví jsme si vzpomněli na vyhlášené Mama's bistro. Zdeněk Pohlreich rozšířil slávu malého bistra do všech koutů českých zemí, tak jsme museli návštěvě předvést, že nekecá.
Kluci si pochutnali na hovězích burgrech, já jakožto vegetarián jsem ocenila vege variantu s portobelo houbou a zbylá členka výpravy ochutnala domácí hranolky, u kterých jsme opravdu litovali, že nejsou příloha ke všem burgrům, protože byly skvělé. Taky nám chutnalo pivo a domácí limonáda.
Tady bych chtěla zmínit, že jakkoli miluju spontánní výlety, měli jsme zpropadenou kliku, že jsme se v bistru najedli. Takže i když to může znít jako časové omezení, rezervace stolu je v tomto bistru prakticky nutnost. A popravdě, jakýkoli zážitek, ať už kulturní, nebo kulinářský, doporučuji před výletem rezervovat. Ušetří Vám to zklamání, jaké jsme my zažili odpoledne na Landeku, kdy se pro nás už nenašlo místo na žádné prohlídce.

Nová Radnice

Ikona a jeden z Ostravských nepřehlédnutelných bodů. Nevystihli jsme ideální počasí, i když bylo slunečno, inverze nám zabránila vidět kamkoli dále než pouze na město samotné. Beskydy, snad příště. Ale inverze je taky pravý Ostravský zážitek, no ne? (Na tomhle místě bych ráda dodala, že jsem proti jakýmkoli přídomkům jako 'špinavá' nebo 'černá' Ostrava v souvislosti se smogem, protože v Brně jsem si zažila mnohem častěji mnohem horší viditelnost...).
Ukázali jsme si alespoň Emu, Landek, DOV, Slezskoostravský hrad, já jsem spočítala všechny viditelné budovy škol, které jsem navštěvovala, nebo budu navštěvovat, povzdychli jsme si, že ta Karolina, ve které máme zaparkované auto vypadá strašně daleko a vydali jsme se zpět.

A pak už nám to nevyšlo

První zklamání byla palačinka z PoePoe, na kterou jsem dostala cestou chuť, která vůbec nemá ostravskou hodnotu a která byla rozteklá.
No a o nemožnosti navštívit Landek jsem psala výše.
Kamarády čekala ještě ten den cesta zpět, takže jsme se rozloučili a vydali do svých domovů. My jsme si pak s mou drahou polovičkou večer ještě pustili velmi zajímavý dokument, o kterém se zmíním minimálně v červencových oblíbencích, tak zůstaňte na příjmu!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč jsem neuspěla

Obrázek
Zdravím u dalšího dílu ze seriálu: jdu na třetí vysokou školu. Dnešní téma bylo jedno z prvních, které jsem si napsala do seznamu, když jsem zakládala blog. Protože věřím, že když budu mít někde písemně všechny své chyby, bude menší pravděpodobnost, že je budu opakovat. Hlavní motivace pro tento článek byl můj nejlepší kamarád, který mi při jednom našem nedávném rozhovoru sdělil, že si myslí, že kdybych zůstala v Brně a znovu se přihlásila na veterinu, napodruhé bych to dala. Můj pohled je, že prvák s velkou pravděpodobností ano. Ale u tak těžké školy, jako je veterina, musí člověk mít motivaci. Svou vnitřní. Ale pojďme to tentokrát udělat přehledně: Proč jsem nezvládla veterinu (v bodech): Chyběla mi vnitřní motivace. Nemůžu si pomoct, musím k tomu dát komentář. Vnitřní motivace je to, že si opravdu vnitřně přejete tu školu vystudovat, získat znalosti a dovednosti a uplatnit je v praxi. Ne rodiče, ne spolužáci, ani „něco přece vystudovat musím“ nebo „už to musím dodělat, kd...
Další informace

Jak to vlastně bylo s mým studiem

Obrázek
Zdravím! Jak už jsem tady párkrát zmínila, moje cesta k vysokoškolskému vzdělání a titulu není úplně přímá a jednoznačná. Rozhodla jsem se sepsat, co mě kam vedlo a proč jsem dělala jednotlivá rozhodnutí... Od malička jsem tvrdila, že budu veterinářkou. Skoro jsem neměla ani období „princezna“ - asi do čtyř let jsem chtěla být malířka, pak jsem přestala chodit do výtvarky, chvíli jsem chtěla být víla a pak se nějak chytla těch zvířat... asi to bylo v době, kdy mě mamka začala brát častěji ke koním... nevím. Každopádně jsem vždy chtěla být veterinářkou, vesele jsem všem odkývávala, že mi nevadí, že budu strkat ruku krávě do zadku, hltala jsem povídky pana doktora Jamese Herriota a vůbec si nepřipouštěla, že to je realita. Prostě jsem vždycky chtěla být veterinářka, ale nikdy jsem si pořádně nepředstavila, co to obnáší. Ale zjistila jsem si něco málo (hodně málo) o škole, že mi hodně pomůže, když budu mít na gymplu pěkný průměr a šprtala jsem a šprtala... až jsem se na mou „vysněnou...
Další informace