Můj koníček Iwánek 1. díl

Zdravím,

vítám vás u dalšího povídání o koních. Rozhodla jsem se z toho udělat #throwbackthursday příspěvky. Tentokrát tedy o jednom, mém osudovém Iwánkovi.

Psal se rok 2010, mě bylo 11, končila jsem základku a hlásila se na gympl, chodila do klavíru, dramaťáku a ke koním. Mamka pro nás pronajímala Shahu. O tom jsem ale psala minule. Na konci dubna (přesně 30.4., na Shahounkovy narozeniny) si mamka splnila sen a koupila si vlastního koně(i když, jak jsem psala minule, už víme, že její vysněný kůň nikdy nevypadal jako Iwan). 

Nastěhovala ho do stáje v Hlučíně a domluvila mu přiježďování zkušenější slečnou a pod trenérkou Mončou.

Já jsem ho mohla čistit, krokovat, ale při ježdění jsme si zatím moc nerozuměli...

Během prvního roku na nás Iwan vyzkoušel všechno. Začalo to zánětem v kopytě, po kterém jsme ho museli začít kovat na všechny čtyři nohy. Přes léto se začal strašně potit, mamka ho nechala ostříhat. Od začátku, co jsme ho měli strašně třepal hlavou (proto na některých fotkách síťka přes čumák, uklidňovala ho). Později jsme z odběrů krve zjistili, že nesmí pšenici (dostával tehdy půl kýble směsi pšeničných otrub, ječného a kukuřičného škrobu a k tomu asi dvě kila ovsa - o výživě jindy, ale tahle krmná dávka není vůbec správná). Třepání hlavou se ztratilo, pocení zlepšilo. 

Iwánek se s Domčou (slečnou, která ho přiježďovala) účastnil závodů a moc jim to šlo. Zpětně bychom čtyřletého koně asi tolik nezapřahaly, ale tehdy jsme neměly takovou zkušenost, takže se vymetala všechna kolbiště. Iwánek byl šikovný, ochotný, jenom nechtěl nastupovat do vozíku.

A já jsem trénovala a po nějaké době spokojeně jezdila taky

Monča říkala o Iwanovi, že je malá Keňa. Vlevo Iwan, vpravo Keňa. 

Z Iwánka se brzo stal rodinný miláček.

Začal rok 2011. Iwánek stále závodil s Domčou, já jsem jezdila dělat 'ošku' nebo 'podržkoně',

i když teda věřím, že na mě vůbec nebylo spolehnutí a že to se mnou musely mít starší holky těžké...

Iwan tehdy rozhodně taky nebyl bezproblémový... teda povahově jo, ale zdravotně... stále se strašně potil, tak po trénincích a závodech dostával elektrolyty. Jenže po těch byl zase strašně protivný... No a ke konci léta vyštycoval parkur. Dodnes nevím, co mu přeletělo přes nos... přisuzuju to kombinaci hluboko zašroubovaných ozubů do sešlapaných podkov, otravy z přílišné zátěže (trénovali dvakrát týdně a o víkendech závody), nezvyklého povrchu a špatné konstelace hvězd. Další trénink doma totiž přeskákal i to, co neměl.

Já začala trénovat s Kristýnkou... jen o pár let starší, ale mnohem zkušenější slečnou. Sed a drezurní základy, které mě naučila ona a Monča, mi chválili všichni trenéři po ní.

Konečně jsem taky začala něco dělat ve stáji... teda mamka si domluvila víkendové a večerní služby a já jsem se jí kolem toho roztomile plantala, pusu plnou rozumů a neschopná v konečném důsledku pořádně zamést...

Léto jsme si s Iwánkem krásně užili. Kousek od stáje byla řeka, ve které se dalo plavit.

Jak se snažím Iwana utopit. Předemnou kamarádka na Keni.

Domča se navíc baví focením, takže jsme měly všechno krásně zdokumentované a já měla co přidávat na svůl pubertální facebook

Po létě jsem měla taky natrénováno a odjela jsem své první drezury nejprve na domácím kolbišti,

Tři grácie ze stáje. Dvanáctileté a strašně důležité, takže kvůli nám Monča udělala kategorii 'děti', abychom všechny vyhrály stužku.

později jsme se účastnili i přátelských závodů na rozvodí (ano, tam kde jsme předtím měli Shahirka)

Mamka si začala půjčovat různé jiné koně ze stáje, abychom spolu mohly jezdit na vyjížďky. To jsem si vždycky užívala nejvíc.

Na vyjížďce s maskovacím koněm

Jasně, že nejlepší byly vyjížďky s kámoškama, ale na ty jsme mohly jen s dospělým dozorem... Tady s Kačkou a Samem, vždycky největší průseráři. (Jo, Iwan se snaží Sema kousnout...)

Vzhledem k délce příspěvku, jsem se rozhodla to tady zastavit. Další díl brzy...