Šťastné momenty všedního týdne

Zdravím! Chtěla bych se s vámi podělit o mé nedávné zjištění. Vypozorovala jsem, co mě dělá šťastnou…

 

Asi to neumím lépe zformulovat. Nejde o to, že bych byla v životě strašně nešťastná a jenom díky jedné věci můžu být veselá. Troufnu si říct, že dokážu mít radost ze spousty věcí, malých i velkých, ale více, když je splněn ještě jeden faktor. Takový můj vyrovnávač osobnosti… a vůbec to nedává smysl.

 

Vlastně takové znechucení a nechuť ke všemu vnímám při nedostatcích dvěma směry. Ten první je kůň. Když nevidím týden Iwana, pravděpodobnost, že budu protivná, se výrazně zvyšuje. Ale o koních třeba příště.

Dnes bych ale chtěla mluvit o jiném mém zklidnění. Je jím centrum Ostravy.

 

Uvědomila jsem si to v první den mého studia na fildě. Kromě obrovské radosti z toho, že jsem se setkala s kamarádem z dětství a že jsme si dali kafe ve Stařeně, jsem byla tak nějak obecně víc v klidu celý den.

A znovu mi tento pocit připomněla karanténa, kdy jsem přestala chodit do školy a tím pádem neměla cestu přes centrum. Když jsem tam pak po dvou měsících zavítala, neuměla jsem se ubránit radosti.

 

Nepochopte mě zle, nejsem pařmenka, která by se neuměla obejít bez Stodolní ulice. Jde mi přímo o centrum města, o jeho ulice, budovy, tu atmosféru.

 

Mám pro to však i své vysvětlení. V centru se pohybuju od svých jedenácti let. Trvalo mi sice dlouho, než jsem si rozšířila obzory a zajímala se o víc než cestu z tramvaje do školy a zpátky, ale postupně jsem se naučila, kam mě vyplivne která myší díra, kam dojdu rychleji pěšky a které autobusy mi víc navazují na tramvaj a které na trolejbus. Takže i když jsem Ostravu nesnášela, protože tam stála škola, která mě zdržovala od důležitějších věcí v životě (haha), nějak se mi dostala pod kůži.

Protože ať jsem se snažila sebevíc, Brno mi ten pocit pohody nenavodilo. Dokonce i když tam nestuduji, je pro mě Brno sevřený žaludek a strach. Opět musím zdůraznit, že mluvím o městě jako takovém, Brno mi nadělilo mnoho přátel, za které jsem vděčná a kteří mi chybí.

 

Nevím, co ve mně otevřelo ty dveře, za kterými se nadšení z rodného města skrývalo. Jestli návrat z Brna, návrat k přátelům, do známých míst, nebo nějaká vyšší síla (haha). Ale už vím, že je mi jedno, jestli svítí sluníčko, nebo padají trakaře,  ale když se projdu od Nové radnice k Elektře, budu mít lepší den.

P.S. ano, na fotkách je jenom Husův sad, který je mnohdy nejzaplivanějším parčíkem v Ostravě. Ale ten den bylo hezky a málo lidí, tak i tam byla super atmosféra...