Něco o mém knižním vkusu a Slasti a strasti života s doktorem

Jak si vybíráte četbu? Já jsem si v knihovně vždy vybírala podle obalu. A sekce. Takže to byly většinou dívčí romány v ostře růžové obálce nebo s koňskou tématikou. A pak to, co mi někdo doporučil. Ať to byla povinná četba ve škole, která určitě posunula mé kritické myšlení, hlavně díky diskuzím v hodinách (měla jsem už na gymplu super češtinářku, která věděla strašně moc, bohužel to chtěla i po nás, což pro patnáctileté smrady bylo něco nepochopitelného :D; pak mě v pohledu na knihy posunul seminář literatury 19. století na fildě, kde jsme se zase hlavně zabývali kontextem v historii. Člověk se pak začne úplně jinak dívat třeba i na Slávy dceru, kterou jsem teda ani do toho semináře nebyla schopná dočíst, ale už ji nepovažuji za zbytečnou snůšku zpěvů) nebo to byla doporučení blízkých, díky kterým jsem zase objevila svou lásku k science fiction. Mamka mi totiž stáhla do čtečky Stopařova průvodce. A moje nejlepší kamarádka mě dovedla k Pratchettovi. Díky oběma. Nevím, jestli se můj objev knihy Slasti a strasti života s doktorem v babiččině knihovně dá považovat taky za doporučení, každopádně přečtení nelituji.
Začnu tedy kontextem. Mary Bardová je sestra proslulé autorky Vejce a já, Betty MacDonaldové. Rodina se nezapře. Obě autorky mají podobně vytříbený smysl pro humor a schopnost popsat vcelku banální večeři, při které se vlastně vůbec nic nestalo, jako zásadní zlom ve vlastním životě. 
Stejně jako u Frankensteina si děj nechám pro sebe. Dovolím si jenom říct, že jedna kapitola je i vážná, že si knihu představuji jako skvělý popis Americké společnosti v první polovině 20. století (lékařské praktiky, American dream představovaný italskou komunitou, ...) a že jsem se celou dobu skvěle bavila a jen těžko se vracela do normálního světa.
A co budu číst dál? Díky tomu, že jsem začala navštěvovat Vědeckou knihovnu, odpadá mi možnost vybrat si knihu podle obalu. Uvidíme, jestli mě tento handicap posune ve vytříbenosti četby. Ještě mám doma pár knih, do kterých se mi nechce (jsou to medailony o osobnostech, vzpomínky nebo něco podobného, učebnici připomínajícího...), a kterými se ještě asi nemám odvahu prokousat. Tak jsem si otevřela uživateli vytvořené seznamy na Databázi knih. A hned z prvního vybrala pár knih, o kterých jsem ještě neslyšela a objednala si je právě do vědárny. Bohužel (bohudík?) jsem narazila na Alchymistu od Coelha a nemohla jsem nevyužít příležitosti knihu znovu otevřít. Takže v příštím kulturním deníku očekávejte spoooustu citátů o životě.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč jsem neuspěla

Obrázek
Zdravím u dalšího dílu ze seriálu: jdu na třetí vysokou školu. Dnešní téma bylo jedno z prvních, které jsem si napsala do seznamu, když jsem zakládala blog. Protože věřím, že když budu mít někde písemně všechny své chyby, bude menší pravděpodobnost, že je budu opakovat. Hlavní motivace pro tento článek byl můj nejlepší kamarád, který mi při jednom našem nedávném rozhovoru sdělil, že si myslí, že kdybych zůstala v Brně a znovu se přihlásila na veterinu, napodruhé bych to dala. Můj pohled je, že prvák s velkou pravděpodobností ano. Ale u tak těžké školy, jako je veterina, musí člověk mít motivaci. Svou vnitřní. Ale pojďme to tentokrát udělat přehledně: Proč jsem nezvládla veterinu (v bodech): Chyběla mi vnitřní motivace. Nemůžu si pomoct, musím k tomu dát komentář. Vnitřní motivace je to, že si opravdu vnitřně přejete tu školu vystudovat, získat znalosti a dovednosti a uplatnit je v praxi. Ne rodiče, ne spolužáci, ani „něco přece vystudovat musím“ nebo „už to musím dodělat, kd...
Další informace

Turistou ve vlastním městě 1. díl

Obrázek
Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí... Zdravím, dnes budu pokračovat v opěvování mého rodného města. Přijeli nám totiž na návštěvu kamarádi z Jihu a tak jsme je protáhli po zajímavostech. Nejsem umělecký typ a neumím fotit. Takže pokud nejde o kočky a koně, nějak moc se k foťáku nemám a tak ani nemám moc vlastních zážitků zdokumentovaných... ani teď tedy nepředvedu vlastní fotky. Bylo by jednoduché udělat středoškolský referát o zajímavostech v Ostravě, plácnout sem pár oficiálních fotek a hotovo. Mým cílem ale je zprostředkovat své zážitky a zkušenosti. Proto je v nadpise 1. díl. Nečekejte, že další bude brzy, zase až s nějakou cizokrajnou návštěvou 😉 A taky ale nečekejte nějaká skrytá kouzla. Tentokrát jsme vyloženě šli po turistických cílech. Dolní oblast Vítkovic - Malý svět techniky U6 https://www.dolnivitkovice.cz/maly-svet-techniky-u6/galerie/#pid=2 Kdybych šla sama, trvalo by mi to mnohem déle a dětinsky bych zhltla celý příběh s Julesem Vernem. Taky bych si ...
Další informace

Jak to vlastně bylo s mým studiem

Obrázek
Zdravím! Jak už jsem tady párkrát zmínila, moje cesta k vysokoškolskému vzdělání a titulu není úplně přímá a jednoznačná. Rozhodla jsem se sepsat, co mě kam vedlo a proč jsem dělala jednotlivá rozhodnutí... Od malička jsem tvrdila, že budu veterinářkou. Skoro jsem neměla ani období „princezna“ - asi do čtyř let jsem chtěla být malířka, pak jsem přestala chodit do výtvarky, chvíli jsem chtěla být víla a pak se nějak chytla těch zvířat... asi to bylo v době, kdy mě mamka začala brát častěji ke koním... nevím. Každopádně jsem vždy chtěla být veterinářkou, vesele jsem všem odkývávala, že mi nevadí, že budu strkat ruku krávě do zadku, hltala jsem povídky pana doktora Jamese Herriota a vůbec si nepřipouštěla, že to je realita. Prostě jsem vždycky chtěla být veterinářka, ale nikdy jsem si pořádně nepředstavila, co to obnáší. Ale zjistila jsem si něco málo (hodně málo) o škole, že mi hodně pomůže, když budu mít na gymplu pěkný průměr a šprtala jsem a šprtala... až jsem se na mou „vysněnou...
Další informace