Úvod do kulturního deníku a Frankenstein

Zdravím! Na začátku školního roku 2019/2020 jsem se rozhodla, že kutury není nikdy dost a koupila mé drahé polovičce a sobě předplatné do ostravského Divadla Petra Bezruče. Už minulý rok jsme tam absolvovali dvě skvělá představení, svůj kulturní deník online ale začínám tento rok. Kromě divadla se v této sekci můžete těšit i na knihy, filmy a různé a jiné kulturní události. Nečekejte však nic absolutně aktuálního, jen co aktuálně sleduji, nebo mě opravdu baví... a teď vzhůru do hororu!

 Musím se přiznat, že ačkoli jsem si vědoma, že knižního Frankensteina napsala Mary Shellyová, manželka Percy Bysshe Shelleyho, jednoho z nejvýznamnějších anglických romantických autorů a ve stručnosti znám děj knihy, knihu samotnou jsem nikdy nečetla. Už mám v plánu to napravit. Hlavně kvůli porovnání tohoto divadelního kousku s předlohou. Pochybuji totiž, že by na počátku 19. století byla v knize televize, „digihry“ a puberťačka velice ráda užívající f-word. Ale to jsou Bezruči, právě tohle jejich inscenace dělá aktuální a chytlavé.
Hru jsem hltala skoro od začátku (bohužel za mnou seděl divák, který měl dojem, že je důležité děj komentovat, a v prvních minutách toto velmi důsledně dodržoval, takže mi úplně unikala počáteční atmosféra) a až úplně do konce. Klobouk dolů všem hercům, obzvláště pak Frankensteinovi ml. (Vojtěch Johaník), jeho role musí být opravdu náročná hlasově, fyzicky a svým způsobem i psychicky. Taky bych se vůbec nedivila, kdyby v tom kostýmu bylo horko jako v sauně. Pro Frankensteinovi rodiče (Viktora Frankensteina hrál Lukáš Melník, Alžbětu Magdaléna Tkačíková) byla ve hře spousta situací, které musely být náročné zvláště kvůli udržení atmosféry celé hry. A jako vždy, když někdo „umře“ na jevišti nebo na filmovém plátně mi nedá spát: „jak dýchají, když to vypadá že nedýchají?!“
Děj vám prozrazovat nebudu, zaprvé se drží předlohy, kterou si můžete přečíst a zadruhé se tato hra u Bezručů hraje teprve od listopadu, takže budete mít ještě spoustu příležitostí ji shlédnout. 
Na co bych zvlášť chtěla upozornit je scéna, která je netradičně rozčleněná, patrová, překrývá se a umožňuje postavám se někde schovat a někde jinde vykouknout. Na začátku hry mi to připadalo úplně nepatřičné, zmatečné, ale byla zapojena velmi dobře, takže se ve mě všechny zmatky uklidnily. Nakonec, celé kulisy skvěle ladí k Frankensteinově pospojovanému tělu, spojenému různě pásky a řemínky.
Jak to shrnout? Není to žádná lehká komedie, určitě bych zařadila hru jako trochu náročnější. Stojí to ale za to, herecké výkony byly opravdu skvělé, zpracování celého příběhu poutavé a scéna velice zajímavá.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč jsem neuspěla

Obrázek
Zdravím u dalšího dílu ze seriálu: jdu na třetí vysokou školu. Dnešní téma bylo jedno z prvních, které jsem si napsala do seznamu, když jsem zakládala blog. Protože věřím, že když budu mít někde písemně všechny své chyby, bude menší pravděpodobnost, že je budu opakovat. Hlavní motivace pro tento článek byl můj nejlepší kamarád, který mi při jednom našem nedávném rozhovoru sdělil, že si myslí, že kdybych zůstala v Brně a znovu se přihlásila na veterinu, napodruhé bych to dala. Můj pohled je, že prvák s velkou pravděpodobností ano. Ale u tak těžké školy, jako je veterina, musí člověk mít motivaci. Svou vnitřní. Ale pojďme to tentokrát udělat přehledně: Proč jsem nezvládla veterinu (v bodech): Chyběla mi vnitřní motivace. Nemůžu si pomoct, musím k tomu dát komentář. Vnitřní motivace je to, že si opravdu vnitřně přejete tu školu vystudovat, získat znalosti a dovednosti a uplatnit je v praxi. Ne rodiče, ne spolužáci, ani „něco přece vystudovat musím“ nebo „už to musím dodělat, kd...
Další informace

Turistou ve vlastním městě 1. díl

Obrázek
Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí... Zdravím, dnes budu pokračovat v opěvování mého rodného města. Přijeli nám totiž na návštěvu kamarádi z Jihu a tak jsme je protáhli po zajímavostech. Nejsem umělecký typ a neumím fotit. Takže pokud nejde o kočky a koně, nějak moc se k foťáku nemám a tak ani nemám moc vlastních zážitků zdokumentovaných... ani teď tedy nepředvedu vlastní fotky. Bylo by jednoduché udělat středoškolský referát o zajímavostech v Ostravě, plácnout sem pár oficiálních fotek a hotovo. Mým cílem ale je zprostředkovat své zážitky a zkušenosti. Proto je v nadpise 1. díl. Nečekejte, že další bude brzy, zase až s nějakou cizokrajnou návštěvou 😉 A taky ale nečekejte nějaká skrytá kouzla. Tentokrát jsme vyloženě šli po turistických cílech. Dolní oblast Vítkovic - Malý svět techniky U6 https://www.dolnivitkovice.cz/maly-svet-techniky-u6/galerie/#pid=2 Kdybych šla sama, trvalo by mi to mnohem déle a dětinsky bych zhltla celý příběh s Julesem Vernem. Taky bych si ...
Další informace

Jak to vlastně bylo s mým studiem

Obrázek
Zdravím! Jak už jsem tady párkrát zmínila, moje cesta k vysokoškolskému vzdělání a titulu není úplně přímá a jednoznačná. Rozhodla jsem se sepsat, co mě kam vedlo a proč jsem dělala jednotlivá rozhodnutí... Od malička jsem tvrdila, že budu veterinářkou. Skoro jsem neměla ani období „princezna“ - asi do čtyř let jsem chtěla být malířka, pak jsem přestala chodit do výtvarky, chvíli jsem chtěla být víla a pak se nějak chytla těch zvířat... asi to bylo v době, kdy mě mamka začala brát častěji ke koním... nevím. Každopádně jsem vždy chtěla být veterinářkou, vesele jsem všem odkývávala, že mi nevadí, že budu strkat ruku krávě do zadku, hltala jsem povídky pana doktora Jamese Herriota a vůbec si nepřipouštěla, že to je realita. Prostě jsem vždycky chtěla být veterinářka, ale nikdy jsem si pořádně nepředstavila, co to obnáší. Ale zjistila jsem si něco málo (hodně málo) o škole, že mi hodně pomůže, když budu mít na gymplu pěkný průměr a šprtala jsem a šprtala... až jsem se na mou „vysněnou...
Další informace